Kdybych měla charakterizovat člověka, který velkým dílem ovlivnil můj život, tak bych především psala o svém tatínkovi. Josef Růžička byl nejen dobrý člověk, ale skutečný odborník na elektrofonické hudební nástroje. Naše rodina pochází z Jižních Čech. Rybníky si sice už moc nepamatuji, ale o tátově rybaření jsem slýchávala ještě každou chvíli i tady v Hradci. Z Blatné jsme se stěhovali kvůli tatínkově práci, výroba elektrofonických hudebních nástrojů se začala rozvíjet v Hradci Králové a tatínek pracoval jako vedoucí vývoje. Maminka byla zdravotní sestra, takže muzice, a hlavně nástrojům, se věnoval pouze tatínek. Teď bych si ani přesně nevzpomněla, kdy mi dal poprvé kytaru, začal mě učit akordy. Chodit na piano jsem chápala jako povinnost pokračovat v hudebním vzdělávání.

Za tatínkem začali jezdit známí zpěváci a muzikanti, Waldemaru Matuškovi dokonce ve vývoji vyrobili nástroj na přání. Táta začal být známou osobností v hudebním světě, elektrofonické hudební nástroje získávaly mezinárodní ocenění, tatínek vymýšlel a vylepšoval, byl pyšný na svojí práci a věnoval jí veškerou energii a téměř všechen čas. Ta léta existence vývoje el. nástrojů zanechala v mnohých lidech z hudební branže vzpomínku na naše - české výrobky, které se v tu chvíli daly v pohodě srovnat se světovými značkami. A to byl v té době kumšt,takových výrobků zase tak moc nebylo.

Proto mi připadalo dost nepochopitelné, když byl elektrofonický vývoj zrušen a přeměněn na opravnu pian. Tatínek v té době prožíval krizi po vážné nemoci, dost těžké operaci a rekonvalescenci. Ale zvládl to s takovou obdivuhodnou silou a vůlí, že jsme byli šťastní a chápali to jako dobré znamení. Jenže - lidé, kteří mu zřejmě záviděli úspěch, mu vzali v té pro nás složité době tu největší zálibu, kterou v životě měl: jeho vývojové pracoviště, kde vznikaly úspěšné výrobky, které výborně reprezentovaly naši malou středoevropskou zemičku. Tatínek byl smutný, ale protože to byl člověk, který se nikdy nevzdával neúspěchu, tak přijal pracovní nabídku do Velorexu. Z té doby mi utkvěly v paměti pouze tyto věci: sidecary, pomůcky pro tělesně postižené a krabičky se zvukovými efekty, které získaly ocenění, tuším, že v Brně. Pak prodával fotoaparáty v Tescu. Měl osvědčení ohledně fotografování, to byl druhý obor, ve kterém vynikal. Vždycky jsem obdivovala jeho bezmeznou pracovitost, nápaditost, chuť něco zdokonalovat. Bylo mi moc líto, že táta v době, kdy byl relativně velmi tvůrčí člověk, nemohl v rozvoji nástrojů pokračovat.

Jolana